9 emocí, které nám poškozují zdraví a 2 tipy jak na ně

Je úterní odpoledne, pípne mi zpráva. Kamarádka Jana píše, že musí zrušit naši zítřejší večeři. Chtěly jsme se potkat, dát si věčeři a dát holčičí řeč, prostě probrat naše životy v posledních měsících. Už téměř půl roku jsme se neviděly.

Jana se přes dva roky dokola léčí ze zánětu močového měchýře, který ji znepříjemňuje život – pracovní, osobní a co si budeme povídat, i ten sexuální. Ale na něj asi teď nemá pomyšlení. Celou dobu střídávě bere předepsaná antibiotika, chvilku se jí uleví a pak se ne-moc zase vrací. Píše:“Ty záněty mi dva roky způsobuje Plíseň (houba). Dostala se mi tam ze střev. Takže těmi věčnými ATB mi lékaři jen škodili a tu plíseň živili.“ Teď prý objevila výborného doktora, specialistu na močový měchýř.

Po pár hodinách píše dál:“Ahoj, tak zánět ledviny ještě k tomu. Dnes se to ukázalo na sonu. Celý víkend mi bylo tak zle, děsně to bolí…“ Moc si přeji, aby našla svou moc a zbavila se ne-moci.

Nevím ani proč, ale naskočí mi před očima dávná vzpomínka našeho čínského rodinného lékaře. Zabývál se tradiční čínskou medicínou. Pamatuji si ho jako suchého a vrásčitého stařečka, věk netuším, něco mezi 65 až 100?:-). Když jednou za týden dorazil k nám, poznala jsem ho už podle vůně. Vždy s ním přišel i jeho kožený kufřík naplněný všelijakými lektvary a bylinkami. Pravidelně nás promasírovával, míchal nám bylinky a zajímal se, jak se cítíme, co právě prožíváme. Oblíbila jsem si ho a těšila se na jeho návštěvy.

Naše rodina mu plně důvěřovala. Nepamatuji si, že bychom navštěvovali běžné lékaře v poliklinice. Nebylo to obvyklé mít tradičního čínského lékaře. Hodně jich zmizelo s kulturní revolucí v roce 1966.

Jak a kde vzniká nemoc?

Když se zeptáme běžného západního lékaře (tím myslím tu většinu, na kterou pravděpodobně narazíme při návštěvě polikliniky), jak a kde vzniká nemoc, vysypal by zřejmě ze sebe naučené fráze o zákeřných bakteriích, které napadají nevinné orgány a způsobují příznaky nemoci. A jak chybějící enzymy či hormony apod. nedovolí zdárnou funkci organismu.

Co když je to jinak?

Co když nemoc vzniká kdesi hluboko v našem nitru? Kdy uděláme chybu při formování našeho postoje k životu. Kdy se odkloníme od přímého směřování k radosti ze života, tvorby a vděčnosti za užívání darů, které máme k dispozici. A sklouzneme ke kritice okolí nebo sebe sama a radost se vytratí…

Zkusme si vzpomenout, v jak radostném rozpoložení jsme se nacházeli těsně před objevením prvních příznaků našich neduhů. Ale upřímně!:-) Co bylo v hloubce?

Podrážděnost, mrzutost, nenávist, vina, vztek? Zkrátka celá řada emocí, co udupalo naši radost, vděčnost a lásku.

Otázka je, byli jsme někdy v takovém láskyplném stavu? A jaký láskyplný vztah máme k životu a k sobě právě teď?  Tak opatrně. Co se stalo naším zvykem, co se dostalo do našeho systému přesvědčení?

Pokud při čtení těchto řádků cítíte, že byste mě nejraději poslali do nejtmavších míst, odvraťte zrak na neutrální místo. Nádech, výdech. Toto opakujte třikrát. Pokud to nepomůže, dejte si něco k pití. Dobrý? Jedeme dál:-) To, co tu píšu neberte jako univerzální pravdy. Jen jsem si k tomuto došla prostřednictvím svých vlastních zkušeností. 

Každá nemoc nám vlastně slouží.

Přijde mi, že jakákoli moje historická nemoc jen „komentovala“, jakým jsem byla člověkem v daném přítomném okamžiku. Ukazuje nám kde se nacházíme na přímce života právě tím, jak nám je. A co jsem dělala třeba já (a možná nebudu jediná)?  Nadávala jsem proč zase zrovna já. Pokud tento vztyčený ukazováček nepochopíme či nechceme chápat a nic ve svém životě nezměníme, přístí varování má zpravidla mít větší důraz.

Hledání podstaty ne-moci

Současná medicína se tvrdošíjně rozvíjí v duchu materialistického světonázoru. Důraz klade na doslova rozpitvání člověka na jednotlivé buňky a atomy hmotného těla. Přesto skutečnou podstatu onemocnění nenalézá.

Vždyť ani léky ani operacemi nebývá nemoc skutečně odstraněna. Její příčina zůstává totiž neoslovena a ne-mocný i po průchodu kolosem zdravotnictví není často vůbec zdravý, ani mocný…

Dokonce bývá i nabádán, aby se s nemocí naučil žít – samozřejmě za podpory léků a pod monopolní kontrolou lékařů a farmaceutů (viz diabetici, epileptici, kardiaci, hypertonici, alergici…). Stává se tak zmanipulovaným, mnohdy doživotním, konzumentem produktů „průmyslu akademické medicíny“.

Zmanipulovaný proto, že je přesvědčený, že to tak je v pořádku, že odpovědnost za jeho zdraví převzali odborníci, které si platí, a má tak své zdraví pojištěno. Ale komu ku prospěchu?

Tak se stalo normálním a samozřejmým, že čekárny zdravotnických pracovišť a lékáren se denně plní opakovaně kontrolovanými, ale stále ne-mocnými lidmi.

Tady je ta naše “hitparáda”

• Závist                                 
• Nenávist                              
• Křivda
• Zloba                                    
• Lítost                                    
• Strach
• Sebe/obviňování
• Trápení se pro jiné lidi                             
• Bezmoc

Co rozhodně nefunguje

1, Potlačovat emoci

Vždy, když jsem potlačila svou emoci, odrazilo se mi to okamžitě na zdraví. Je lehké se bavit o problémech jiných lidí, o politice, o kultuře, o práci, o módě. Ale zametat vlastní výtrusy už nedá každý. Ono totiž začne pořádně zapáchat, když do nich štouchneme.  Příčiny problému snadno hledáme venku. Může za to často náš šéf,  partner/ka, vláda, děti, sousedi… Vím že exitují různé antistresové programy, terapie. Ale není možné pomoct člověku, který sám nechce (a přitom může tvrdit opak).

2, Přivávat si další omezující emoce

Ještě horší je cítit jednu omezující emoci a k tomu si ještě přidat další, aby toho nebylo málo. Například si uvědomíme, že cítíme v nějaké situaci vztek. Ale protože vím, že mi vztek může zapříčinit nemoc, začnu se bát, že onemocním (přidali jsme si strach), nevím jak si sám poradím (přidáváme dál bezmoc) a nakonec si řeknu, že jsem hrozný trotl (sebeobviňování na závěr). Naše mysl je úžasný sluha, ale velmi často špatný pán.

Řešení existuje!

Jedna z možných cest jak z toho ven je Etikoterapie. Patří mezi celostní medicínský přístup. Trocha teorie teď, a pak vám ukážu dva triky, který se mi opakovaně osvědčil.

Tato metoda vychází z myšlenky, že nemoci a příznaky nemocí nemohou vzniknout sami od sebe, ale vznikají jako vnější výraz vnitřního nesouladu uvnitř člověka. Etikoterapie se nezaměřuje na na odstraňování příznaků nemocí, ale na odhalování vnitřních příčin nemoci. Za zakladatele etikoterapie je považován MUDr. Ctibor Bezděk. Ten etikoterapií nazval svoji léčebnou metodu vycházející ze souvislosti mezi mravním stavem člověka a jeho fyzickým zdravím.

Nemoc tak přichází jako varovný signál, který nám oznamuje, že chybujeme a v našem životě není něco v pořádku. Nemoc není nic jiného, než výraz či projev nějakého problému. To si můžeme odvodit i z používaných obrazů, které sami často používáme: leze mi to krkem, leží mi v žaludku, mě snad trefí, bolí mě z toho u srdce, zezelenal závistí nebo ten mi hnul žlučí apod.

Co funguje mně

1. krok: Uvědomím si, že danou emoci prožívám. Pokud si emoce neuvědomujeme, nemůžeme s ní pracovat. Pak nás ovládá – ovlivňuje naše jednání, ovlivňuje naše rozhodování- prostě nad ní nemám moc. Takže nejdřív o ní potřebuji vědět. Jak na to? Zkuste se naučit pokládat otázku „Jak se zrovna teď cítím?“. Nepřemýšlejte o to, jen pozorujte. Stačí jen nadhlédnout do prožívání, ne se nad tím hloubat. Zkuste z toho udělat návyk (ten se buduje po 21 opakováních).
2. krok: Rozpoznám souvislost. Tedy okolnosti, kdy tu emoci projevuji (například cítím vztek, protože partner už má 20 minut zpoždění na sjednanou schůzku nebo cítím nejistotu, protože mám vystoupit na veřejnosti). souvislost ale není příčina dané emoce. Pouze říká, v jaké situaci se tato emoce objevila. Příčiny jsou mnohem komplexnější. Jen sledujte ten pocit v sobě, nehodnoďte je, neodsuzujte je, jen si dejte čas a sledujte.
3. krok: Rozbor. Položím si otázky: V čem je to o mě? Do jakého vnitřního konfliktu mě to dostává? Velmi často nám poslouží pomoc zvenčí v podobě koučů, psychoterapeutů, duchovních průvodců apod. pokud si sami nedokážeme poradit.
4. krok: Konání. Vnějsí okolnosti našeho života můžeme ovlivňovat v různé míře. Některé věci máme plně pod kontrolou, jiné ovlivníme jen částečně, a jsou věci, ne které nemáme žádný vliv. Ale vždycky nám zbývá kontrola nad tím, jak se tomu, co nám Život přinese, postavíme. 

I přesto, že někdy to pod kontrolou nemáme, nemusíme ublížit sobě nebo těm nejbližším. Třeba já si kdysi vylévala vztek na dětech. A pak mě to mrzelo, protože za můj vztek nemohly. Byla by lež, kdybych řekla, že už to 100% nedělám. Ještě okolo hlavy svatozář nemám, prozatím 😉 Prostě princip padajícího hovna. Možná znáte z práce:)

A tak se mi osvědčilo toto:

Je to hodně jednoduché. Když se mi to stane doma, čapnu nejbližší polštář a odeberu se s ním do jiné místnosti. Předtím řeknu těm, kteří se u toho přichomítli, že se potřebuji jít vyvztekat/vyplakat/zanadávat apod., poprosím je o pár minut, aby mě nechali samotnou. Dětem to vysvětluji tak, že tak jak se cítím nemá nic společného s nimi, jen to mám někdy sama se sebou také těžké.

Zavřu za sebou dvěře. Polštář vezmu oběma rukama a začnu, v doprovodu hlasitého zvukokového projevu. Nemyslím při tom na nikoho, polštář nezastupuje konkrétní osobu! Jen skrze ní odevzdávám zemi energii emoce, která mě omezuje v prožívání radosti a vděčnosti. Stačí mi pár minut a cítím se lépe. Teprve  pak pracuji s přijetím této energie v sobě a její integrací. Ono totiž říkat si, že jsem Láska, když mám oheň na hlavě mi moc nepomáhá:)

Doporučuji pohádku V hlavě, pokud jste to ještě s dětmi neviděli. Film můžete vidět, ikdyž žádné děti nemáte nebo už odrostly.

Říkáte si a co když zrovna nejsem doma a nemám po ruce polštář? Pak mám ještě jednu tady.

Prostě se vykřícíme. Samozřejmě ani tato technika se nehodí všude. Ale zkuste pár minut vydržet, než najdete vhodnější místo. Už jenom uvědomění si, že to na vás už „jde“ a že prodýcháte pár chvílek, než najdete vhodné místo na vypuštění páry, výrazně změní váš přístup k té aktuální emoci. Přeplněná tramvaj není ideální:) Až vystoupíme, vysvětlím dětem zase svoje potřeby, otočím se, abych nesměřovala energii dané emoce na ně a zakřičím si. Moje děti mě už znají a většinou se přidají taky. Pak se na sebe podíváme a propukneme v hromadný smích. Máma jim připadá možná bláznivá a legrační. Co na to okolí? Možná si řeknete. Mě je to šumafuk, co si o mě kdo myslí. To neovlivním. Většinou se smějí také. Je vlastně krásné pomoct druhým k úsměvu, ikdyž vstupní potenciál na první pohled tomu neodpovídá.

Zkuste to, co s vámi ladí. Budu mít velkou radost za každého, komu tyto jednoduché metody zlepší aspoň jeden den. Napište mi do komentáře, jak vám to funguje. Těším se na inspiraci:)

Tady máte ještě malý bonus 

Když nějakou nepříjemnou emoci cítí dětí, hrajeme hru, kde se přetlačujeme. Takto uvolníme nadbytečnou omezující energii. Úžasně nám to funguje. Místo čela můžete zkusit klidně obě ruce před sebe.

Když to shrnu…

Cest k uzdravení je mnoho a jejich postupné objevování je pro nás milostí i radostí a požehnáním. Přeji vám pravdivou cestu. Pokud to cítíte, ráda vám budu přitom po boku.

Kristýna

P.S.:  Naše emoce jsou ovlivněny našimi myšlenkami, naše myšlenky jsou ovlivněny naším systémem přesvědčení. Musíme tedy nejprve změnit svoje přesvědčení. Jak na to vám ukážu ve svém e-booku, který pro vás právě připravuji.

————————————————————————————————————————————–

Zdroj:

Etikoterapií se věnuje například MuDr. Vladimír Vogeltanz; Psychoneuroimunologií se zabývá MuDr. Jan Šula; Vliv psychiky na zdraví – Soudobá psychosomatika. Praha, Grada Publishing; Psychoonkologie v praxi. Praha, Portál.