Miluji knížky a pohádky. Své dospívání si pamatuju jako čas strávený s knížkou v ruce/podpaží/v baťohu. Knihovna mi byl nejmilejším věřejným prostorem.
S nástupem na vysokou školu a do práce jsem je odložila. Začetla jsem se totiž do skript a prezentací a že jich nebylo málo. Ke knihám jsem se postupně vrátila až s příchodem vlastních dětí. Mám ráda příběhy s větší hloubkou.
Takže:) Jdu si v teplákách vynášet tříděný odpad, vedle kontejneru s papíry najdu malou papírovou tašku. Zvědavost mi nedá a už nakukuji dovnitř: Michael Ende, Nekonečný příběh. Mám velkou radost, protože jsem ten příběh měla ráda už jako školačka. Poprvé jsem ho viděla v 11ti letech. Tehdy jsem byla v ČR druhým nebo třetím rokem a nerozuměla ještě tolik česky. I tak jsem příběh prožívala velmi intenzivně.
Podruhé jsem tento film viděla zhruba před měsícem. Knížku jsem vzala domů mým klukům a povídám, že jsem to ještě nečetla, ale kdysi viděla film. Velmi je zaujal znak Aurinu – znak nekonečného příběhu (budu o něm později ještě mluvit) a začali se vyptávat, o čem to vlastně je. „Je tam někdo zlý?“, „Co je to za létajícího pejska?“ apod.
Tak jsme si příběh jednoduše pustili.
Nekonečný příběh nabízí velké množství interpretací a podobenství, jak už to tak bývá u kvalitní literatury, která má hloubku. Pokusím se o jednu z nich. Pokud máte jiný názor, nic se neděje. Je to přece Nekonečný příběh a možnosti interpretace je nespočítatelně.
Primárním tématem je střet fantastického světa dětí a realistické všednosti dospělých. Děti vytváří své vize zcela přirozeně a téměř mimoděk, ale v dospělosti, o tuto schopnost většina z nás přichází. Člověk, který přestane snít a kreativně přemýšlet se brzy stane obětí představ někoho jiného. To je nesporný fakt.
Nejedná se o plané úvahy a Nicota nás obklopuje a plíživě pohlcuje. Už se tomu reálně děje a jsme v masovém měřítku hypnotizováni přičiněním masmédií, politiků, rádoby novinářů, učitelů a pochybných celebrit. Nicota potřebuje pozvání, jako upíři a vchází do našich domovů pomocí televizních obrazovek, nekončících indoktrinačních seriálů, filmů, reality show, reklamy a videoher.
Nápadně je to vnímatelné poslední dobou: Říkají nám, jak máme žít, jak se chovat a co si máme myslet. Povídají nám po čem máme toužit, co musíme nutně koupit, a bez čeho se rozhodně neobejdeme. Oznamují, koho máme milovat a koho nenávidět. Vladaři ze Slonovinové věže vyslovují názory, jak správně volit, zavazují se nám a šíří ohavné polopravdy.
Stávají se z nás pasivní konzumenti a bezmozci. To vše může být příčinou nárůstu deprese, neboť lidé nežijí své životy a mají nereálné materialistické tužby. Hmotný a duchovní svět se nachází v nerovnováze a byl narušen rakovinou Nicoty. Tvůrčí myšlení je darem od Stvoření a kdo se ho z pohodlnosti vzdává, propadá peklu a ničemné Nicotě.
Nekonečný příběh je nadčasová četba, plná krásných podobenství, metafor, symboliky a úžasné filozofie. Jeho autor Michael Ende umožňuje čtenáři pátrat po prostém smyslu života, duálních principech a nechává ho pochopit a poznat základní hodnoty. Myšlenky v knize uvedené, spojují hmotný a duchovní rozměr, jako starodávný znak uroboros.
Poselství knihy můžete nalézt v poznání, že člověk bez vlastních vizí se vzdává svého lidství, duše. Fantazie je bezbřehá, nezná hranic a je kruhem věčného návratu. Když otevřeme mysl a srdce, vše dobře dopadne. Jedině tak příběh nikdy neskončí a Nicota nevstoupí.
Naštěstí je to o vědomé volbě v každodenním životě. Máme totiž svobodnou volbu tehdy, když vím.